Rád by som upozornil na niekoľko zaujímavých článkov, ktoré sa týkajú prebudenia ľudí zmätených a pomýlených modernými ideológiami.

Cassie Jaye – z feministky člověkem

Cassie Jaye je mladá a půvabná americká producentka, režisérka, dokumentaristka a bývalá herečka. Natočila pět dokumentů, ze kterých se první čtyři věnují především LGBT tématice, feminismu, sexuální výchově a potratům. Až pátý dokument, který se rozhodla natočit, pro ni byl jako rána kladivem.

Tím dokumentem se stal snímek s názvem „The Red Pill“, červená pilulka. O tomto fenoménu jsem, již psal, a tak jen velice stručně. Červená pilulka znamená prozření do reality, ztrátu iluzí a konfrontaci se skutečností. To se stalo i Cassie Jaye, která začala na dokumentu pracovat jako feministka a skončila s ním jako člověk rozumný.

Dokument „The Red Pill“.  V průběhu jeho tvorby si Cassie Jaye uvědomila, když dokument připravovala a vedla rozhovory s představiteli tohoto hnutí, celou dobu čekala, až řeknou něco šovinistického, sexistického, misogyního, něco co potvrdí hrozby fanatických feministek a celou dobu na nic takového nenarazila. To byla pro ni první studená sprcha.

Tou druhou byla konfrontace se statistickými údaji a fakty. Cassie zjistila, že většina bezdomovců jsou muži, většina sebevrahů jsou muži, že muži při výkonu povolání umírají o 90% častěji, než ženy, až 15% mužů v Británii a USA zažije ze strany partnerky fyzické, či psychické týrání.

Třetí ránou byl střet s feministkami a feministickými aktivistkami, s jejich pokrytectvím, které vychází z toho, že na jednu stranu odsuzují zaběhlé společenské normy, ale na druhou stranu mlčí o těch normách, na kterých jsou bití muži. Například na tom, že se očekává, že muž půjde do války bojovat a umírat, kdežto u ženy se takové sebeobětování neočekává.

Poslední ranou pro feminismus Cassie byla reakce samotných feministek, které vyzývaly k bojkotu a útokům proti filmu „The Red Pill“. Taky poukazovala na manipulace ze strany feministek, vytrhávání vět z kontextů a překrucování

Cassie svůj film zakončila konstatováním, že věří v rovnost, a proto nemůže být feministkou.

Bitcoin, aneb jak se rozplynul sen ancapů!

Bitcoinová bublina splaskla 19. 3., když hodnota bitcoinu prvně klesla pod náklady nutné k jeho „těžbě“. Těžbou se rozumí využívání počítačového hardwaru k produkci bitcoinů. K něčemu takovému potřebujete vysoce výkonnou grafickou kartu a taky extrémně vysokou spotřebu elektrické energie, aby byla těžba zisková. Náklady na těžbu byly tak extrémní, že část bitcoinových těžařů dokonce přesídlila na Island, aby své počítače napájela geotermální energií a chladila arktickým vzduchem.

Bitcoin se stal ideologickým fetišem anarchokapitalistů, kteří si kolem něho začali dělat svou svatyni. Zároveň si získal přízeň masmédií, která svým chováním v podobě poskytování prostoru bitcoinu, pomáhala navyšovat jeho hodnotu, až se dostala nad reálnou tržní hodnotu. Naše základní kritika vůči bitcoinu je stejná jako vůči všem neproduktivním sektorům hospodářství, není to reálná ekonomika. Není to ekonomika reálných služeb, produktů, surovin, průmyslu a zemědělství, nýbrž ekonomika spekulací a bublin. Základní podstatou anarchokapitalismu je likvidace státu a podřízení veškerých procesů ve společnosti individuální zodpovědnosti jednotlivce, svobodnému výběru, tržním mechanismům, nabídce a poptávce, která vyeliminuje „nepotřebné“ části společnosti a ekonomiky.

Podívejme se na samotné anarchokapitalisty, v České republice nejvíce reprezentované dredařem Urzou. Asi nejvýznamnějším problémem anarchokapitalismu je neschopnost vyrovnat se s negativními externalitami tržního prostředí. Anarchokapitalismus jako svou mantru dokola opakuje, že tržní prostředí zabrání vzniku negativních externalit. Neregulované tržní prostředí nikdy nezabrání prodeji druhořadých potravin, nikdy nezabrání ničení životního prostředí korporacemi, nikdy nezabrání monopolizaci ekonomiky úzkou vrstvou oligarchů a korporací, nikdy nezabrání podvodům a machinacím na trhu, protože tyto vlastnosti jsou člověku přirozené a bude je reprodukovat do takové míry, že se v neregulovaném anarchokapitalistickém prostředí stanou devastující normou.

Dalším problémem anarchokapitalismu je, že prohloubí třídní nenávist ve společnosti, podlomí sociální smír a sociální postavení nižších vrstev, stejně jako to, že neregulované tržní prostředí bude ignorovat ty části společnosti, které nebude považovat za ziskové. Soukromá pošta nebude dodávat zásilky do malých vesniček, soukromí hasiči budou hasit přednostně lepší objekty a podle Urzy mají být jejich platy stanoveny trhem, stejně jako kvalita služeb. Anarchokapitalismus by tak vybičoval třídní nenávist, kterou tak rádi oslavují a prosazují levičáci a ve výsledku by zničil národ tím, že by poštval jednu národní třídu proti třídě druhé, nikoliv politickou propagandou levice, ale důsledky nezřízené ultraliberální ekonomie.

Od Urzy se dále dozvídáme, že policie bude nahrazena soukromými bezpečnostními agenturami a argumentuje tím, že ve středověkém Islandu nebyla státem řízená policie a nedocházelo k žádnému hromadnému násilí, zapomínaje, že středověký Island byl minimálně osídlený a mimo veškeré mezinárodní dění.

Urzovi návrhy na privatizaci soudnictví by vedli k další naprosté vlně nespravedlnosti. Již dnes je soudní systém vysoce nespravedlivý a soudcokracie se pasuje nad občany, ale v Urzově vizi soukromě placených soudců, by to skončilo katastrofou stonásobnou.

Proti rakovině sociální demokracie!

Sociální demokracie představuje v dlouhodobém měřítku větší společenskou hrozbu, než komunistické diktatury. Je to tvrzení odvážné, ale podložené historií posledních tří dekád napříč civilizovaným světem – od Ameriky po Eurasii. Sociální demokracie jako hnutí měla své opodstatnění v předminulém století, v době, kdy výdobytky kapitalismu se nedostávaly k dělnictvu a tehdy existujícímu proletariátu. Sociálně demokraté se stali organizovanou politickou páteří dělnictva, a to, co odbory s často živelnými stávkami, dokázaly prosadit v jednotlivých fabrikách, socialistické strany prosadily v celém státě. Osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, podpora v nezaměstnanosti, zákaz dětské práce, právo na dovolenou a řada dalších aspektů byla nejen nutná, ale společensky prospěšná. Těmito sociálními reformami si paradoxně socialisté vykopali vlastní hrob, protože postupem času zaniklo jejich voličstvo.

Problém byl pochopitelně v tom, že nikdo si nechce připustit překonání svého vlastního opodstatnění, důvodů své existence, které definitivně přišlo po světových válkách s nástupem sociálně-tržního modelu a tlaku na rozvoj pracovních práv, který představovalo rozšíření komunismu v Evropě, a z toho důvodu se sociální demokracie ve většině západní Evropy a zejména pak ve Skandinávii začínají orientovat na nesmyslná a druhotná témata jako jsou imigranti a menšiny, feminismus a podobně. Klasický marxismus je nahrazen neomarxismem a starý socialismus je nahrazen tzv. Frankfurtskou školou a její zvrácenou ideologií.

Francouzští socialisté klesli z 11 miliónů hlasů na 2 milióny hlasů. Ještě v roce 2012 měli francouzští socialisté 173 tisíc členů a byla doba, kdy měli přes milión členů. Nyní mají 42 tisíc členů. Německá sociální demokracie měla na vrcholu 1 milión členů, nyní má 433 tisíc a stále se ten počet snižuje, stejně jako si sahá na rekordně nízkou podporu. Itálie, Španělsko, Velká Británie, ale i Česká republika, Polsko a další státy, tam všude je situace stejná

Do naprosté zrůdnosti pak socialisté dovedli projekt Evropské unie, když původně ekonomicky prospěšné společenství transformují v centrálně plánovaný režim, který sídlí v Berlíně a Bruselu. Regulace, které doprovází moc nevolené internacionální byrokracie, nadnárodních elit a intelektuálních vrstev podepřená neomarxistickou ideologií vede k systematické společenské destrukci.

Redpilled, aneb jak svět přichází o levičáky

Podívejme se na jeden starší sociologický fenomén, a tím je změna politické orientace. Nezpochybnitelným faktem je totiž to, že pokud dojde k změně politické orientace, tak nejčastěji z liberála na konzervativce a z levičáka na pravičáka. To je empiricky prokázaný fakt. Jen pár jmen. Nathaniel Weyl, Ludwig von Mises, Benito Mussolini, Jozef Pilsudski, Ronald Reagan… ostatně stačí si vzpomenout na citáty Winstona Churchilla. „Kdo ve dvaceti nebyl komunista, nemá srdce. Kdo ve třiceti je komunista, nemá rozum…“ a „Každý správný konzervativec býval liberálem“. Zřídka se stane opačná situace.

Tedy existuje jistý historický a zkušenostmi prokázaný základ k tomu, že lidskou přirozeností je být spíše konzervativcem a pravičákem, než altruistickým liberálem.

Redpilled fenomén je fenoménem spojeným zejména s anglosaským prostředím. Do češtiny se ani přeložit nedá. Snad doslovný překlad by zněl „červenopilulkován“, což Vám v první chvíli neřekne asi absolutně nic, nicméně jde o kulturní mem odkazující na film Matrix a na památnou scénu, kdy Mobius nabízí Neovi na výběr červenou pilulku pravdy a prozření a modrou pilulku iluzí a lží. Neo si bere červenou pilulku (red pill) a probouzí se do skutečného světa.

Já bych používal termín „přijetí reality“. Novolevicovost totiž stojí na ignoraci reality, popřípadě na tom, že si realitu upravují do růžových barev (ve všech smyslech toho slova), vytvářejí si své konstrukty a pak ostatní obviňují, že tvoří konstrukty. My, národní konzervativci, však vycházíme z přirozenosti dějů, lidských emocí, citů, vášní, ambicí a nedokonalostí, bereme člověka takového, jaký skutečně je a ne jaký má být.

Když novolevičák přijme realitu, stane se pravičákem, nebo aspoň konzervativním starolevičákem. Nutno říci, že k přijetí reality je nutné disponovat schopností reflexe a sebereflexe

Jak „redpillovat“ novou levici? V zásadě lze říci, že existují dva druhy novolevičáků. Novolevičáci, kteří jsou schopní reflexe a sebereflexe, a tudíž i schopni očistit se o novolevicového šílenství, pokud jsou konfrontováni realitou a ti novolevičáci, kteří nevidí, neslyší a jen mlčí

Jan Keller – z modly štvancem!

Z doby, kdy jsem já sám působil na levici, včetně radikální levice, mohu říci, že Jan Keller byl absolutní modla. Jeho jméno se skloňovalo ve všech pádech, při většině diskusí jeho jméno padlo, nebo se odkazovalo na nějakou s ním související práci. Česká radikální levice se jím pyšnila jako vystudovaným profesorem sociologie ve svých řadách. Keller byl ukázkovým neomarxistickým sociologem, ze kterého drtivá většina radikálně levicového hnutí čerpala řadu svých hlubších námětů a formulovala své téze. V zásadě na každém semináři, stánku, či happeningu byla k dispozici literatura z Kellerova autorství, brožury, knihy a spisy, které napsal na témata sociologie a ekologie, stejně jako kritiku neoliberálního kapitalismu.

A co se tedy stalo? Proč o něm píši? Protože z modly radikální levice se stala štvaná oběť těchto neomarxistických frustrantů.

Začalo to 20. března 2015, v době vrcholící migrantské krize, když k mému vlastnímu velkému překvapení Jan Keller vystoupil v Institutu Václava Klause a odsoudil novou levici a neomarxisty, s tím, že oslavují imigraci a chtějí zničit Evropu. Největší ironií, pak je, že Keller na tomto setkání kritizoval imigraci z levicových pozic, tedy, ne že ohrožuje národní státy, kulturu a domorodé národy Evropy, ale že ohrožuje a povede ke zničení sociálního státu a sociálního smíru, že podle logiky a matematiky je nemožné uživit sociální stát, který bude vystaven masové imigraci. Dále gratuloval k narozeninám Václavu Klausovi a v interview pro ČT prohlásil, že jen lidé od Mariny Le Pen nazvali věci pravým jménem. Keller varuje před tím, že dělníci, kteří si budou stěžovat na své postavení zhoršující se v důsledku přívalu levné pracovní síly, budou označeni za rasisty a xenofoby. V Právu z 22. 10. 2015 Keller napsal epitaf levicového postoje v ČR na téma imigrace: „To, že migranti nemají nic, pouze své potomky, z nich pochopitelně ještě netvoří žádný proletariát. Byl by to podivný proletariát, jehož touhou je podílet se v lepším případě na snižování ceny pracovní síly, v případech horších využívat sociální systémy, s jejichž pomocí je pacifikována radikálnost nemajetných. Vlna migrantů přichází jako na zavolanou. Problémy stagnujících příjmů nižších i středních vrstev budou přehlušeny neshodami vyplývajícími z odlišné náboženské a kulturní orientace. Osekávání sociálních jistot bude zatlačeno do pozadí bezpečnostními problémy.“ Pokud levicové stanovisko k imigraci, tak je to tohle.

 

Ako sa tradičný ľavicový sociológ Jan Keller stal z modly ultraľavičiarov ich úhlavným nepriateľom