Falošnosť dnešnej politiky západných krajín, ktoré jedno hovoria a druhú robia, sa prejavuje každodenne.

Prípad s otrávením britského agenta Skripaľa, je toho najlepším dôkazom. Bez akýchkoľvek podkladov Západ začína vojnu proti Rusku, V histórii je len málo prípadov, aby v mierových časoch začali krajiny hromadne meniť stav diplomatických vzťahov k jednej konkrétnej krajine. Prakticky vždy išlo o krok, ktorý je predstupňom zahájeniu vojny.

Krajiny Európskej Únie vyhlásili, že na znak solidarity s Veľkou Britániou, ktorá je pod útokom Ruska – bez dôkazov, treba pripomenúť – začnú vyhosťovať ruských diplomatov. Z druhej strany príde rovnaká odpoveď.

Nenávisť, ktorú niektorí diplomati a politici prejavujú voči Rusku by sa dala krájať. Rovnako je však priam hmatateľný pocit opovrhnutia ruských diplomatov a politikov voči konaniu Západu.

V tejto súvislosti si treba pripomenúť, kde sú korene tohto stavu. Počas týchto dní uplynulo 19.výročie bezdôvodného bombardovania Juhoslávie. Následky boli tragické. Tisícky mŕtvych, škody  v desiatkach miliardách dolárov, rozvrátenie krajiny a destabilizácia regiónu.  A samozrejme vznik mafiánskeho „štátu“ Kosovo pod kontrolou USA.

V tom období sa český prezident, „humanista“ a „demokrat“ Václav Havel vyjadril (citát z Knižnice Václava Havla, treba sa zaregistrovať)

Totiž, že to je zásah, který není veden nějakými partikulárními zištnými cíli. Tam sice jsou jakési nerostné zdroje v tom Kosovu, ale o ty věru Aliance nestojí, proto tam nebojuje. Tady jde o princip. Že bojuje za lidská práva, kterým dala dokonce přednost před státní suverenitou, a tudíž mohla tedy zaútočit na Svazovou republiku Jugoslávii a to dokonce bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, protože cítila potřebu projevit svou nelhostejnost k lidskému utrpení. To já, myslím, je zkušenost, která teprve časem se začne zhodnocovat a která nepochybně ovlivní i budoucí život té Aliance.

Stručne povedané, keď sa Západ rozhodne považovať niečo za porušenie ľudských práv a humanizmu, potom je oprávnený „zasiahnuť„. Keď si odmyslíme zbytočný balast, ostanú len dve slová: „humanitárne bombardovanie„.

Je pravda, Havel to nikdy nepovedal, ale zmysel je jasný. Západ si prisvojil právo rozhodovať o pravidlách hry a zároveň tieto pravidlá meniť počas hry. Samozrejme vždy v prospech seba.

Západ v skutočnosti nezaujímajú práva ľudí, ani nejaké pofidérne humanistické záujmy. Sú to len barličky na presadenie vlastného záujmu.

Tam, kde západ nemá záujem, neexistujú ani ľudské práva, o ktoré sa treba starať. Oni sa napokon vždy objavia, keď sa nejaká krajina stane objektom záujmu.

Ľudia na okraji záujmu sa môžu kľudne vyvražďovať po miliónoch, Západom to ani nepohne. Ale stačí jedno virtuálne bebenko v krajine záujmu, napríklad prekážky pochodu homosexuálov a Západ narukuje do vojny.

Absurdnosť dnešnej doby je neuveriteľná.


P.S. Kompletný prepis rozhovoru Václava Havla pre Reuters, ktorý je zdrojom slávneho spojenia „humanitárne bombardovanie

V rozhovore sme vyznačili pasáže, ktoré viedli k vytvoreniu slovného spojenia „humanitárne bombardovanie

Rozhovor prezidenta republiky Václava Havla pro televizi Reuters

Pražský hrad 14. dubna 1999

původní nahrávka rozhovoru

Redaktor: Pane prezidente, nejdříve mi dovolte, abych Vám poděkoval za interview, které nám poskytujete v této velmi obtížné době pro celý svět. Začal bych otázkou na setkání představitelů NATO k 50. výročí ve Washingtonu. Myslíte si, že konflikt v Kosovu změní tvář oslav ve Washingtonu?

Václav Havel: Já si myslím, že především asi ta válka ovlivní ten vnější charakter, ty vnější parametry toho setkání, že nebude tak slavnostní, že bude spíš pracovní. Za druhé si myslím, že asi ta celá situace na mnoho otázek, jimiž se chtěl ten summit zabývat a jimiž se má zabývat, vlastně, aniž to kdo očekával, nabízí odpovědi, či odkrývá určité věci, k nimž bude třeba přihlédnout. No a za třetí si myslím, a to je nejdůležitější, že by ten summit neměl být věnován pouze této válce a že by to téma nemělo zakrýt, nebo odsunout do pozadí ta témata širší, hlubší, dlouhodobější: Jaký smysl má Aliance v nadcházejícím století, její nová strategická koncepce, její rozšiřování, způsob, jak čelit novým hrozbám. To všechno jsou velmi důležité, zásadní věci, historického významu, ty by měly být asi hlavním jádrem těch rozprav, domnívám se, víc než oslavování těch padesáti let a možná víc než jenom analyzování té situace v Kosovu.

Redaktor: Jak myslíte, že konflikt v Kosovu změní budoucnost NATO?

Václav Havel: Já si myslím především, že ať už má někdo takové či onaké názory na tu strategii a taktiku, kterou Aliance zvolila, jedno nemůže, myslím, upřít nikdo tomuto zásahu Aliance. Totiž, že to je zásah, který není veden nějakými partikulárními zištnými cíli. Tam sice jsou jakési nerostné zdroje v tom Kosovu, ale o ty věru Aliance nestojí, proto tam nebojuje. Tady jde o princip. Že bojuje za lidská práva, kterým dala dokonce přednost před státní suverenitou, a tudíž mohla tedy zaútočit na Svazovou republiku Jugoslávii a to dokonce bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, protože cítila potřebu projevit svou nelhostejnost k lidskému utrpení. To já, myslím, je zkušenost, která teprve časem se začne zhodnocovat a která nepochybně ovlivní i budoucí život té Aliance.

Redaktor: Pane prezidente, jak by podle Vás měl vypadat úspěch v Kosovu? Jaké jsou podle Vás signály úspěchu?

Václav Havel: Já myslím, že nejdůležitější je, aby bylo zastaveno vyvražďování, aby se mohli uprchlíci zvolna vracet a aby nastalo opět nějaké nové kolo politických jednání o statutu budoucího Kosova. Ale ze všeho nejdůležitější se mi zdá být přítomnost mírových sborů, která samozřejmě by bylo nejlépe, kdyby tam byla za souhlasu Jugoslávie, aby tam nebyly jako okupanti nebo jako válčící strana. Neboť ta přítomnost mírových sborů je přesně tím instrumentem, který může znamenat klíč ke všemu ostatnímu. I k tomu zastavení toho vyvražďování a vyhánění lidí z domovů i k eventuálním – vytvořit jakýsi prostor pro eventuální další politická jednání, k zabránění té katastrofě humanitární, jak se to nazývá, k té humanitární asistenci. K tomu všemu by napomohla přítomnost těch mírových sborů. Ostatně jejich přítomnost by znamenala i vaši přítomnost, přítomnost nezávislých sdělovacích prostředků a před jejich očima by si nemohli dovolovat to, co si tam dovolují teď, když je nikdo nevidí.

Redaktor: Pane prezidente, velmi se hovoří o možnostech nového mírového vyjednávání v Kosovu. Mohl byste sám také sehrát roli takového vyjednavače v Kosovu?

Václav Havel: Já nevím, já si myslím, že teď stěží mohou nějakou takovou roli hrát. Kdyby mě někdo vyzval, tak samozřejmě se rád angažuji. Já bych ale rád řekl, že jsem už před tři čtvrtě rokem jakýsi postup, jakési řešení navrhoval. Nebylo přijato z různých asi důvodů. Ale domnívám se, že je třeba vždycky ten konflikt jaksi rozpoznat zavčas a zavčas přemýšlet o tom řešení. Zdá se mi, že tady se cosi zanedbalo, obecně myslím. Vždyť ten Miloševičův režim tam už vede několikátou válku. Bojoval se Slovinskem, s Chorvatskem, v Bosně a Hercegovině. Teprve teď vlastně to mezinárodní společenství řeklo dost. Možná, kdyby to bývalo řeklo daleko dřív a důrazněji, tak se mohly ušetřit ne desítky, ale stovky tisíc lidských životů.

Redaktor: Jaký je rozdíl mezi členstvím v NATO a členstvím ve Varšavském paktu?

Václav Havel: Je to velmi zvláštní. Když jsme byli satelitem sovětským s diktaturou, zemí, kde nebyla svoboda slova a kde byly perzekuce a tak dále, a byli jsme jako členové Varšavského paktu jen jakousi předřazenou jednotkou sovětské armády, v těch dobách jsme byli zticha, nebo většina populace byla zticha. Málokdo se odvážil proti tomu něco říkat nebo tu situaci kritizovat. To byli pouze takzvaní disidenti a ti byli obecně vnímáni trošku jako blázni. A ve chvíli, kdy náhle máme svobodu, tak se teprve ukazuje, že se musíme učit solidaritě, že vlastně my jsme znali buďto útlak, anebo potom to vydechnutí, ale že k té svobodě patří i schopnost nést spoluodpovědnost a schopnost jakési solidarity, loajality k jiným, to je zřejmě teprve něco, co se musíme naučit. A to je něco absolutně jiného, než byla ta vynucená loajalita uvnitř Varšavského paktu.

Redaktor: Ale je role nesouhlasu ve společném rozhodování pro členy NATO možná?

Václav Havel: Já myslím, že pokud někdo má takové či onaké výhrady k určitému postupu Aliance, tak je má říct, když se ten postup rodí. A ne ex post. Po bitvě je každý generálem. Tady byly dlouhé měsíce, kdy se jednalo v Rambouillet, a předtím, kdy ještě jsme sice pravda nebyli členy, ale měli jsme absolutní plnou možnost se k tomu vyjádřit a měly to i členské země a jiní. A trošku mi vadí, když někdo teď říká, co se mělo udělat před půl rokem. Proč to tedy neudělal před půl rokem?

Redaktor: Nyní my víme, že NATO se neptalo České republiky na intervenci v Kosovském konfliktu jako nezávislé země, ale jako nového člena NATO. Měla by Česká republika nabídnout svoji pomoc při vojenským misích v Kosovu?

Václav Havel: Vy máte na mysli pozemní jednotky.

Redaktor: Jestli by nabídka České republiky neměla být výraznější …

Václav Havel: Já myslím, že to je do značné míry otázka technická, otázka typu naší účasti. S našimi stíhačkami, které dnes máme, bychom tam asi velkou slávu neudělali. Pokud jde o pozemní jednotky, máme některé vysoce specializované jednotky, takové, co byly v Golfu, v Bosně, které by mohly být velmi jaksi dobrou a vítanou a žádanou posilou při eventuálních mírových misích. Je to tedy nejen otázka politické vůle nebo veřejného mínění, to samozřejmě taky, jako v každé zemi. Ale je to i otázka čistě technická. Jak já znám naši armádu, a stýkám se s těmi veliteli dost často, armáda je připravena zasáhnout tam, kam bude poslána, kam ji politici pošlou. Ovšem armáda by potřebovala mít tak pětkrát větší rozpočet, než má.

Redaktor: Připomenul bych názor, že Česká republika bude v druhořadém postavení v NATO, dokud nebute moci vojensky být součástí operací tohoto druhu.

Václav Havel: Při tom vyjednávání, které předcházelo našemu přijetí, byly tyto věci velmi podrobně projednávány a existuje s Aliancí dohodnutý harmonogram na deset let dopředu modernizace naší armády, přezbrojení, reformy těch různých systémů spojovacích, velitelských, pokud už se to nestalo. Ta věc je jaksi s Aliancí domluvena. A skutečně vojensky plnohodnotnými členy se budeme graduálně postupně stávat.

Redaktor: Pane prezidente, vidíte nějakou možnost dosažení míru a stability na Balkáně s prezidentem Miloševičem v čele bývalé Jugoslávie?

Václav Havel: Já moc na to nevěřím, že s tímto člověkem lze nějaký stabilní mír a občanské soužití v celém tom regionu natrvalo dojednat a zajistit. On má příliš mnoho krve na svých rukou, než aby byl věrohodným partnerem. Bude to asi dlouho trvat, protože ty různé konflikty etnické tam mají pradávnou historii, jsou to lidé temperamentnější a tak dále. Nicméně ta perspektiva tu je a musí udělat demokratické společenství, co je v jeho silách, aby posilovalo ty občanské struktury, svobodu, občanskou společnost, svobody. To všechno samozřejmě jsou nástroje, které povedou postupně k chladnutí hlav a k takovému vytrácení těch etnických animozit, nenávistí.

Redaktor: Poslední otázka ke Kosovu se týká rozvoje demokracie. Nepovede tato akce k tomu, že konflikt v Kosovu může zastavit demokratizaci Jugoslávie, způsobí obrovské škody, které rodící se demokracii vrátí zpět o mnoho let?

Václav Havel: Já myslím, že toto nemůžou – že to je takový jakoby sofistikovaný argument, který nemůže obstát. Zlu je třeba čelit. A říkat: ještě počkáme s tím čelením zlu dalších deset let, třeba se tam rozvine demokracie, to by byla spíš výmluva než legitimní argument.

Redaktor: Ještě jednu otázku k Evropské unii. Vy jste řekl před několika měsíci, že Česká republika je v nebezpečí, že zpomalování příprav na přidružení k EU může způsobit, že bude vyloučena z první vlny přijímaných zemí. Myslíte si, že se to může stát a kdy podle Vašeho mínění ta jednání s ČR skončí?

Václav Havel: Formálně byla ta jednání jednou zahájena, ta nemohou být zrušena. Těch zemí, s nimiž byla zahájena, těch bude možná postupem času víc a nebudou pravděpodobně, nebo nemusí být všechny přijaty najednou. Některé mohou být přijaty dřív, některé později, podle stupně svých příprav. A budeme-li liknaví, budeme-li postupovat pomalu, tak se octneme mezi těmi, které mohou být přijaty později. To neznamená, že nás někdo násilím vyhodí z té skupiny, kde ta jednání začala, to nelze. Ale kdy ta jednání skončí, to opravdu závisí na nás. To může být dřív i později.

Redaktor: Poslední otázka: mnoho lidí se zajímá o Vaše zdraví. Jak se cítíte dnes po deseti letech v české politice? Máte ještě tolik energie, kolik byste si přál, abyste dále mohl působit v politice?

Václav Havel: Děkuji za zájem. Já samosebou tolik elánu a energie, jak jsem měl před deseti lety, už nemám. Tím spíš, že jsem mezitím prošel různými chorobami a operacemi těžkými. Nicméně ten úbytek není tak velký, abych nemohl svou funkci zastávat, tak jak mám.

Doslovný přepis mluveného slova, neredigováno.