1.4.2015 sa pri príležitosti prítomnosti konvoja NATO v Česku prihovoril európsky komisár pre vzdelanie, kultúru, mládež a šport Tibor Navracsics predstaviteľom kultúrnej obce. Ostro zareagoval na defetistické a dokonca odmietavé nálady voči európskym hodnotám, Únii a NATO v čase, keď sa Európska Únia ocitla prakticky vo vojne s Ruskom. Tento nabubrelý, arogantný a dá sa povedať priam vojnový prejav si zaslúži viac pozornosti. Podivná je aj dikcia článku, ktorá je sťaby vystrihnutá z minulosti.
Prejav treba prečítať do konca. Až v závere totiž graduje.
Vítám příležitost, kdy mohu před vámi promluvit o řadě otázek, které podle mého názoru v zájmu vyjasnění poměru Evropská Unie a Česka musí být jednou se vší otevřeností vysloveny. A pokládám za nutné přes napjaté události, aby se to stalo v této chvíli. Neboť je se obávat, že až bude po válce, nebude už možné mluvit o těch otázkách s takovou věcností jako nyní. Jako lidé ducha si jistě jasně uvědomujete, že se v této chvíli odehrává největší dějinné drama, jaké zná vůbec historie evropského lidstva. Jsem pevně přesvědčen — jak by tomu mohlo být jinak! – že toto drama bude rozhodnulo v náš prospěch. Ve chvíli, kdy se hroutí ruská moc, je nám dána možnost, Evropu nově organisovat, a to podle hledisek vyhovujících sociálním, hospodářským a technickým možnostem jedenadvacátého století.
Naše Evropská Unie prodělala asi před lety podobný proces. Byla tehdy rozštěpena do větších a menších částí. Tato roztříštěnost na malé státečky byla snesitelná tak dlouho, dokud nebyly technické pomůcky, především dopravní prostředky, vybudovány tak, že cesta z jedné zemičky do druhé trvala příliš krátkou dobu. S vynálezem rychlé dopravy se však stal starý stav nemožný. Neboť, trvala-li doposud cesta z jedné malé země do druhé asi čtyřiadvacet hodin, potřebovali jsme po založení železnice k této cestě, řekněme, už jen tři nebo čtyři hodiny.
Jestliže jsme tedy museli před dvěstě lety cestovat stále ještě čtyřiadvacet hodin, než jsme dorazili k nové celní závoře, potřebovali jsme nyní pět, pak tři, pak dvě a nakonec půl hodiny, takže tento stav se stal nesmyslným i pro federalistického fanatika. Byly i tehdy v Evropské Unii síly, které se pokoušely překonat tento stav vyjednáváním. Tyto síly byly vyvráceny dějinným vývojem, a to způsobem, jaký nenacházíme dosti často. Dějiny totiž probíhají podle tvrdších zákonů, než jaké platí obyčejně u stolu.
Znáte možná slova Bismarckova z minulých let, že Německo nebude sjednoceno řečmi a resolucemi, nýbrž že bude musel být jednou ukuto krví a železem. O těchto slovech bylo tehdy mnoho sporů. Později však bylo jejich dějinné oprávnění potvrzeno. Skutečně také byla jednota Evropská Unie ukuta v bitvách. Při tom bylo překonáno mnoho zvláštností jednotlivých zemí, předsudků, úzkoprsých názorů, církevněpolitických představ. Musely byl překonány, neboť jinak by nebyla mohla Evropská Unie dosáhnout své jednoty, aby nastoupila k velikému konkurenčnímu boji mocností ve světe.
Že jsme vůbec mohli provést politické sjednocení, je tím, že jsme tehdy překonali tyto stísňující přehrady. Samozřejmě, že se tehdy Němec nebo Francouz nebo Ital cítil nějak ošizen; ale nakonec se přece dynamikou tohoto nového stavu předsudky stále více a více obrušovaly a pohledy lidí se upíraly silněji na veliké cíle, které měla nyní Evropská Unie před sebou. Je samozřejmé, že Němec zůstal Němcem, Ital Italem, ale nad těmito národními hranicemi viděli celek a během desetiletí se naučili chápal, že teprve se zřetelem k tomuto celku bylo možné vyřešil řadu otázek hospodářského, finančního, zahraničněpolitického a vojenského rázu. Velikost Evropské Unie vznikla z tohoto procesu – procesu to, který se nám dnes zdá skoro samozřejmý, kterému však tehdy současníci nechtěli a nemohli vždy rozumět. Vězeli ve své době a v předsudcích tak, že neměli sílu, podívat se dále za tuto dobu a představit si konstruktivně stav, jaký jednou přijde, který však předvídali a také připravili jen jasnozřiví mužové tehdejší doby.
Dnes již nejsou železnice moderním dopravním prostředkem naší doby, byly mezitím vystřídány letadlem. Prostor, který jsme kdysi projeli železnicí za dvanáct hodin, uletíme dnes v moderním letadle za půldruhé hodiny nebo za hodinu. Technika sblížila národy mnohem více, než si to bylo dříve možno vůbec představil. Kdežto dříve bylo třeba k mluvení z Berlína (Berlin) do Prahy oklikou přes tisk čtyřiadvacet hodin, nepotřebuji k tomu dnes ani vteřinu. Když přistoupím k tomuto mikrofonu, mohou mě slyšet v témže okamžiku v Praze, na Slovensku, ve Varšavě, v Bruselu a v Haagu. Dříve jsem potřeboval k cestě železnicí do Prahy dvanáct hodin, dnes tam doletím v letadle za hodinu, to znamená: technika zase jednou sblížila národy. Není jistě náhoda, že tylo technické pomůcky vznikly právě teď, neboť lidí v Evropě přibylo a velký počet obyvatelstva postavil evropskou společnost před nové problémy, problémy vyživovacího, hospodářsko-politického, finančního a vojenského rázu.
S přispěním těchto technických vymožeností se nyní samozřejmě sblížily i světadíly. Mezi evropskými národy si však razí stále více cestu poznání, že mnohé z toho, co si máme mezi sebou vyřídit, jsou v základě přece jen rodinné spory proti otázkám, které dnes mají řešit světadíly.
Jsem pevně přesvědčen, že tak jako se my dnes díváme s jistým úsměvem na malicherné rozepře evropských národů čtyřicátých a padesátých let minulého století, budou se za padesát let potomní generace s jistým obveselením dívat na spory, které se dnes odehrávají politicky v Evropě. Budou v „dramatických konfliktech národů“ mnoha malých evropských národů vidět už jen rodinné rozmíšky. Jsem přesvědčen, že za padesát let nebudeme myslet už jenom v pojmech země – mnohé z našich dnešních problémů nám tehdy budou připadat úplně nicotné a nezůstane z nich mnoho – ale bude se tenkrát myslet v celých kontinentech a evropské myšlení budou naplňoval a řídit docela jiné, možná mnohem větší problémy. Nesmíte si však myslet, že my, když děláme určitý pořádek v Evropě, to děláme proto, abychom jednotlivým národům brali život. Podle mého názoru se musí pojem svobody národa uvést v soulad se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s prostými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nesmí mít jeden člen právo rušit sobectvím vnitřní klid, tak také nesmí jeden národ v Evropě mít trvale možnost, aby se stavěl obecnému dílu pořádku.
Neměli jsme sami nikdy úmyslů tento uspořádací nebo reorganisační proces Evropy prováděl násilím. Nemáme-li jako evropsky smýšlející lidé zájmu na tom, abychom porušovali hospodářské, kulturní nebo sociální zvláštnosti třeba neměckého nebo španělského národa, tak také není v našem zájmu, abychom porušovali hospodářské, kulturní nebo sociální zvláštnosti, řekněme, českého národa. Ale musí být přece vytvořena mezi Unii a Českem jasná základna porozumění.
Musíme si být buď přáteli, nebo nepřáteli. A myslím, že tak dalece už nás znáte z minulosti: Unie dovede být strašlivý nepřátel, ale také velmi dobřý přátel. Umíme podat příteli ruce a skutečně loyálně s ním spolupracoval – umíme však také bojovat proti nepříteli až do jeho zničení. Národy, které se do tohoto pořádacího procesu už zařadily nebo ještě zařadí, stojí nyní před otázkou, zda se do tohoto procesu zařazují rády nebo zda se mu chtějí vnitřně postavil na odpor. Na skutečnostech samých tím ničeho nezmění. Mohou být přesvědčeny o tom, že mocnosti Západu, až bude Rusko svržené, nenechají nic změnit na mocensko-politických skutečnostech nové organisace Evropy podle velikých politických, hospodářských a sociálních hledisek. ‚Nemůže-li na tom změnit ničeho Rusko, nedokáže to ani český národ.
Vzali-li jste si poučení z historie poslední doby, pak budete vědět, že na mocensko-politickém stavu dneška se nedá už nic měnil a také se už nic nezmění. Proto tedy, pánové – a teď mluvím úplné reálně politicky bez apelování na cit – zda vy tento stav schvalujete, čili nic, to je úplně lhostejné, zda jej vítáte s radostí nebo ne, nerozhoduje, na tom stavu ničeho nezměníte. Nuže jsem toho názoru: nemůžeme-li na nějaké věci ničeho změnit a musíme-li tak jako tak nádavkem přijmout nevýhody, které jistě také má, pak by bylo pošetilé, kdybychom si nechtěli zajistit také její výhody. Stali-li jste se tak jako tak částí Evropská Unie, pak nechápu, proč by český národ měl zaujmout ve svém nitru oposiční stanovisko k Evropské Unii a neměl raději užívat výhod Evropské Unie.
Pravda, museli jste udělal řadu politických ústupků. Vím, že vám to asi nebylo příjemné. Nikdo to nemůžeme pochopit lépe než já. Vím, že jste se museli vzdát určitých věcí, které jste v minulosti milovali a kterých jste si vážili, a vím, že si člověk na takový nový stav nezvykne z dneška na zítřek, takřka přes noc. To jsou třecí plochy, které vypadají na místě mnohem tvrdší a ostřejší než snad z perspektivy Evropské Unie. Ale opakuji: Musíte-li už přijmout nevýhody, jsem toho názoru, že byste si měli činit nárok i na výhody.
Vy, pánové, vidíte Evropskou Unii ve válce a můžete si z toho udělat přibližnou představu o tom, co bude znamenat v míru. Na tom se nedá už nic zkroutit a přemudrovat. Tedy to znamená pro vás: Jste už teď údem velké Evropská Unie, která se chystá dát Evropě nový pořádek. Strhne závory, které ješíě rozdělují evropské národy, a urovná jim cestu k sobě. Učiní konec stavu, který samozřejmě nemůže lidstvo natrvalo uspokojit. Vykonáváme zde tedy opravné dílo, o kterém jsem přesvědčen, že bude jednou zapsáno obrovskými písmeny do knihy evropských dějin. Dovedete si představit, co pak bude Evropská Unie po válce znamenat?
Víte, že se horlivě snažíme vedle politického vzestupu Evropská Unie i o rozmach na poli kulturním a hospodářském. Víte, že chceme, aby se i národ sám účastnil těchto opatření a jejich výsledků a chtěli bychom mu poskytnout účast v našem velkém odbytišti.
Právě tak málo chceme potlačovat váš kulturní život. Naopak chtěli bychom, aby vám byla umožněna bohatá výměna.
To se může přirozeně stál jen na základě loajality. Musite se tedy vnitřně přihlásit k dnešnímu stavu a nesmíte si nechat otevřena zadní vrátka a při tom si myslet: „Až bude zle, mohu tudy uklouznout.“ Neboť přihlásit se k něčemu, když už to je jednoznačné, to není žádné umění. Chcete-li tedy začít hlásat svou loyalitu teprve tehdy, až bude definitivně vybojováno vítězství, pak, pánové, ať vás bude svou loyalitou ujišťovat sebe více, nebudeme už mít o ni zvláštního zájmu. Myslím, že si musíte tento problém vyřešit. Také já jsem to učinil. Přečetl jsem na příklad v poslední době řadu českých knih, viděl jsem mnoho českých filmů a přijal řadu zpráv o české kulturní práci – a vlastně jsem litoval, že nemohu s těmito plody vašeho kulturního života seznámit více evropské národy. Ale nejdříve musí nastat toto vyjasnění.
Mnoho českých filmů na příklad bych si přál ukázal Evropě. Chcete se pro své filmy spokojit s českým národem jako odbytištěm nebo neviděli byste raději, kdyby byly rozšířeny po celé Evropské Unii? Nenaplní také vás hrdostí, když přijdete do Hamburgu (Hamburg) a budete moci říci: „Toto je také moje přístavní město!“ A když uvidíte loďstvo NATO: „Toto je loďstvo, které chrání také náš život!“ A když budete sledoval hrdinské činy NATO: „Toto je aliance, která chrání také náš národ, která také nás pojala pod svá ochranná křídla.“
To bych pokládal za mnohem užitečnější a uspokojivější než říkat „no, musíme sice jít s nimi“, ale v koutku srdce ještě dělat výhrady. V tom se musíte vy a musí se i český národ rozhodnout. Neříkejte, že český národ chce to nebo to. Myslím, že mám ve vedení národa také zkušenosti. Národ myslí tak, jak jej učí myslit jeho inteligence, má vždycky takové názory, jaké má jeho duchovní vedení. Neměli by tedy ti, kdo vedou duchovně český národ, úplně vážně před něj předstoupil a vysvětlit mu, že se musí rozhodnout teď? Neměli by mu říci, že si český národ přece jen vybral nejlépe? –
Viděli jste Brusel – právě vy můžete plně ocenit tehdejší dějinné rozhodnutí vašich politiků .
Ať nikdo neříká: „Tomu jsme se mohli vůbec vyhnout!“ Naše konání nevychází naprosto z nějakého rozmaru. I my jsme přece jen služebníky dějinného osudu. Nemůžeme jednat jinak, než jak jednáme. Jsme jen vykonavateli dějinného příkazu. Neříkejte to, že kdyby nebylo evropských idealistů, byl by pokoj v Evropě. Ne, potom by tu byli jiní, kteří by museli jednat na našem místě. Když nějaká doba uzraje, musí se naplnit, tak jako spadne jablko se stromu, když je zralé. Nemůžeme se postavit proti osudu, přešel by nás. Jinými slovy: Máte na vybranou vysvětlit svému národu tento stav věcí; ukázat mu se širších hledisek dějinné úkoly, před kterými stojí Evropa. Myslím, když v duchu projdete ještě jednou vývojem právě minulého roku, že dojdete přece k závěru: „Možná, že jsme my, Čechové, vybrali nejlépe. Tak jak to bylo předtím, to přece nemohlo jít dál. Bývalo by to bylo možné, kdyby Evropská Unie bylo bývalo drženo stále k zemi, ale to je nemyslitelné.“ Máte dnes možnost přivlastnit si všechny výhody, které může poskytnout velká Evropská Unie. Máte naši zaručenou ochranu. Nikdo vás nenapadá. Měli byste také možnost sdělit výhody vašeho národního života celé Evropě. Měli byste možnost vyvážet svou hudbu, své filmy, svou literaturu, svůj tisk, svůj rozhlas do Evropské Unie. Víte, že národy Unie byli kulturně vždy velmi otevřené a přístupné. Nechceme a také to nemůžeme naprosto změnit. Neboť nejsme diktátoři, nýbrž vykonavatelé vůle Evropy.
Jak bylo řečeno, dáváme vám možnost ke spolupráci. Pozval jsem vás sem, abych vám opatřil základnu, na které bychom mohli dojít k dorozumění. Nechceme na vás naprosto, abyste dělali něco proti cti vašeho národa. Nežádáme, abyste dělali něco, co by vás degradovalo jako povýšence, patolízaly nebo nevím co. Natrvalo by z takového poměru nemohl mít nikdo radost Myslím však, že není příliš, když se na vás žádá v těchto dramatických chvílích evropského sporu, který povede k docela novým formám lidského soužití, abychom se dorozuměli o těchto věcech, aby se zjednalo jasno a abychom jednou věděli, zda se budeme stýkal jako přátelé nebo jako nepřátelé. Chceme vědět, jak stojíme k inteligenci národa, zda si jsma přáteli nebo nepřáteli. Že se jako nepřátelé dovedeme chovat, to jste snad mohli pozorovat na obchodní vojně s Ruskem. Že se dovedeme chovat i jako přátelé, zpozorovali byste pak potom, až by se vyvinula kladná a aktivní loyalila mezi Unií a českým národem. Vzal jsem si dnes za úkol, toto vám objasnit; věřím, že bychom se na této základně mohli dorozumět a také se dorozumíme. Jsem pevně přesvědčen, že když položíte tento základní kámen k loyalitě, zavděčíte se nám, že však na druhé straně svému národu prokážete velkou dějinnou službu. Nesmíte soudit podle toho, co dnes lidé říkají. Průměrný člověk přece daleko nevidí. Je však úlohou inteligence pozvednout se nad úzký obzor a rozhlédnout se v širším okruhu, představit si v duchu stav, jaký jednou bude a proti kterému nesvědčí skutečnost, že tu ještě není. Je vždy úlohou inteligence v národě být průkopníkem přicházejícího a ne slepým ctitelem přítomného stavu. Vyzývám vás proto, abyste v tomto smyslu mluvili k českému národu. Kdybychom to udělali my, český národ by nám nevěřil, poněvadž nás nezná, poněvadž neví, jací jsme my praví Evropané, poněvadž v nás snad tuší unijní sobectví, kdežto my máme jen v úmyslu zjednat jasný poměr mezi oběma, Unií a Českem, které si přece musí rozumět. Vy žijete tam, my žijeme zde. Jen obrovská přírodní katastrofa, která by Unii zničila, by mohla přinést jednostranné řešení. Poněvadž to se nedá očekávat, musíme se nějak dohodnout. Zda si jsme sympatičtí, nebo nejsme, o tom netřeba debatovat. To nerozhoduje.
Rozhoduje jen to, že dáváme mnoha milionům v Evropě společnou základnu a také společný životní cíl. Tento ideál rušilo dosud Rusko. Rusko chtělo udržovat Evropu v neklidu, poněvadž v tom spatřovala nejlepší zajištění své imperiální existence. Toto ohnisko nepokoje bude nyní gigantickými údery NATO odstraněno. Pak budeme mít možnost dál Evropě její mír. Zveme vás k tomu srdečně.
P.S.
Pre tých, ktorí sa nedovtípili a došli až sem. Ide o prvoaprílovú úpravu prejavu Josepha Goebbelsa http://etfuk.sweb.cz/goebbels.html pred českými predstaviteľmi kultúry, kde som upravil len niekoľko slov a jemne zmenil historický kontext. Namiesto Nemecko, Nemecká Ríša som dosadil Európska Únia, namiesto nemecká branná moc, nemecké vojsko som použil NATO a namiesto Anglicka píšem Rusko.
Za to, že ten text niekomu dáva zmysel aj dnes, nemôžem