Prečo už nefunguje solidarita v dnešnej dobe?
Osobne si myslím že všetky tri druhy solidarity v skutočnosti v normálnej spoločnosti existujú súčasne a navzájom sa vyvažujú. Dokonca si myslím že uvedené tri druhy existovali, hoci v inej forme a v inom pomere, aj v minulosti, napríklad vo feudalizme. To, že solidarita nefunguje len znamená, že spoločnost je rozbitá ako celok a ako celok naša západná kultúra prežíva vážnu krízu.
Osobne sa vnímam oveľa pravicovejšie ako prof J.Keller, ale som si vedomý že trhový mechanizmus a samorganizácia spoločnosti je možná len tam kde existuje morálka a kultúra, inak sa súčasťou vyváženia spoločnosti stane násilie. Trhový mechanizmus nie je možný napríklad v prípadoch ako je kauza Váhostav a iné podvody, pretože podvodník je vždy o krok vpred voči ľudom ktorí konajú férovo.

Je smutný paradox našej doby že solidarita môže byť vynucovaná dokonca aj nezmyselne (násilná imigrácia), zatiaľčo podvody a korupcia postihované nie sú (prípad Juncker, alebo ekonomická kríza v roku 2008, keď manažéri bank namiesto basy dostali zlaté padáky).

A  teraz už dáme slovo prof Kellerovi a jeho eseji:

https://www.novinky.cz/kultura/salon/381896-jan-keller-solidarita-ve-slepe-ulicce.html

Jan Keller: Solidarita ve slepé uličce

Není to tak dávno, co patřil výraz solidarita bezmála k neslušným slovům. O solidaritě přece mluvili socialisté, tedy ti, kdo se zastávají neschopných a líných, kteří se neumějí, či dokonce nechtějí postarat sami o sebe. Převalila se první větší vlna uprchlíků a solidarita se najednou skloňuje ve všech pádech. Lekce ze solidarity jsou udíleny celým státům, našli se i politici a političky, kteří svým sousedům vyhrožují, že si jejich solidaritu vynutí třeba i po zlém.

François Dubet, jeden z předních současných francouzských sociologů, publikoval před několika měsíci rozsáhlý esej, který může sloužit jako fundovaný úvod do problematiky solidarity. Rozlišil v něm tři její typy, které můžeme pro zjednodušení nazvat solidaritou společnosti industriální, preindustriální a postindustriální. Rozdíly mezi nimi jsou zásadní.

To, v čem stále ještě žijeme, ale co očividně slábne a prochází vleklou krizí, je solidarita společnosti industriální.

Je založena na třech pilířích.

V rovině ekonomické vychází z prostého faktu dělby práce. Jestliže každý ekonomicky aktivní člověk provozuje nějakou více či méně specializovanou činnost, pak je odkázán na ostatní ve smyslu Werichova „ten dělá to a ten zas tohle“. Lidé kooperují, protože se navzájem potřebují a protože žádný z nich není bez solidárního přispění ostatních schopen uspokojit své potřeby v oblastech, kterým se nevěnuje.

Druhým pilířem solidarity, na němž spočívá moderní průmyslová společnost, je podřízení všech jednotlivců normativnímu tlaku institucí. Lidé se solidárně zavazují, že nebudou svůj zájem prosazovat násilím, budou respektovat instituce policie a soudů. Zavazují se, že budou dodržovat určitou formu soužití mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, tedy instituci monogamní rodiny. Zavazují se, že své děti uvedou do stejného normativního světa, v němž vyrostli i oni sami, tedy že budou respektovat školu jako instituci vzdělávání a výchovy. Podobných institucí je celá řada a jejich smyslem je umožnit kooperativní jednání jednotlivců.

Třetí pilíř této solidarity leží v oblasti kultury a symbolů. Jsme navzájem solidární proto, že se hlásíme ke stejným tradicím, zvykům a obyčejům, v širším slova smyslu ke stejnému původu, jazyku a sdílené kultuře. Tuto formu solidarity si uvědomujeme nejostřeji, když v daleké cizině zaslechneme hlaholit češtinu.

Co se děje, když jsou všechny tři pilíře solidarity, která byla vlastní průmyslové společnosti, jeden po druhém podkopávány a oslabovány? Výsledkem je pochopitelně obrovský nárůst nejistoty. Solidarita má totiž tu výhodu, že zvyšuje předvídatelnost a zajišťuje reciprocitu v lidském jednání. V ekonomické rovině nám dává vědět nejen to, že my děláme něco pro druhé, ale také to, že oni dělají něco pro nás. V rovině institucionální nás ujišťuje, že druzí nezaútočí na nás samotné se stejnou spolehlivostí, s jakou my nezaútočíme na ně. A konečně v rovině symbolické nám dává jistotu, že druzí i my sdílíme podobné představy, tedy pohybujeme se ve stejné rovině symbolického univerza. S oslabením solidarity se všechny tyto jistoty vytrácejí. Ekonomové by řekli, že vzrůstají transakční náklady našeho jednání.

Preindustriální solidarita nebyla založena na zprostředkování neosobními institucemi, plně spočívala na meziosobních vztazích. Pravidlem bylo, že nárok na pomoc v nouzi měl člověk, který byl místní a nemohl pracovat.

Pokud někdy existovala xenofobie v čisté podobě, bylo to v těchto podmínkách. Cizím lidem nikdo nedůvěřoval, protože normální člověk se až na ritualizované výjimky (mniši, tovaryši) běžně nevzdaloval od místa svého původu. Neplatilo to také pro vojáky, piráty a dobrodruhy, což byl další důvod cizím nedůvěřovat. Preindustriální solidarita se zpravidla omezovala na členy rozšířené rodiny, na místní sousedství, na vlastní farnost a mívala podobu docela banální vzájemné výpomoci.

Doba postprůmyslová a její solidarita věří, že jednotlivci jsou jen v minimální míře, pokud vůbec, determinováni svým sociálním prostředím. Každý je takový, jakým si přeje být. Každý si svobodně volí svou životní dráhu a každý se sám může rozhodnout, jaký obsah dá institucím typu rodina či škola a vzdělávání. Každý má právo snažit se uspět vlastními silami a realizovat se způsobem, který mu nejvíce vyhovuje.

A protože tomu všemu se v příručkách o tzv. postmoderně skutečně věří, je zbytečné snažit se redukovat nerovnost pozic, příjmů a životní úrovně, jak o to usilovalo přerozdělování v rámci solidarity doby průmyslové. Úplně postačí nebránit nikomu, aby dosáhl na jakoukoliv pozici, jež se mu zlíbí. Nesmí mu v tom bránit původ, pohlaví, sexuální orientace ani nic jiného, co lidi diferencuje a vytváří jejich různost. Zcela spontánně vzniknou nové formy mezilidské solidarity založené na proměnlivých sítích dobrovolně kooperujících jedinců. Budou si společně pomáhat, protože díky sdílené důvěře mohou předpokládat, že druzí jim vhodnou formou a ve správný čas vrátí to, co oni dali nezištně jim.

Jsou to sítě dobrovolné vzájemné spolupráce, kterým se v sociologii říká sociální kapitál, ale vůbec nefungují nezištně a nejsou otevřeny zdaleka každému. Mají klubový charakter, to znamená, že jsou omezeny na ty, s nimiž je výhodné být v kontaktu. Bylo by krajně neekonomické zapojovat do sítě svých známostí někoho, kdo je skutečně potřebný a nemůže prokázanou službu oplatit protislužbou. Nejde o nic jiného než o sítě výhodných známostí. A ty, jak známo, nadstandardně pojišťují ty, kdo jsou na tom už tak docela dobře.